Podle § 228 odst. 1 zák. 89/2012 Sb. (dále NOZ) pobočný spolek má právní osobnost, která se odvozuje od osobnosti hlavního spolku. NOZ nezakotvuje žádný institut "neúplné právní subjektivity". Ani ustanovení § 228 nestanovuje, že by právní osobnost PS byla neúplná či částečná. Je pravda, že podle téhož ustanovení může být ve stanovách spolku (pokud je to zapsáno též ve veřejném rejstříku) - určeno, že pobočný spolek může práva a povinnosti nabývat či mít pouze v určitém rozsahu. Nicméně z toho, že některá práva či povinnosti nemůže podle stanov PS nabývat resp. mít, nelze soudit, že má jen částečnou či neúplnou právní osobnost v tom smyslu, že by nebyl právnickou osobou nebo neměl její podstatné znaky. Pokud totiž pobočný spolek má právní osobnost, a nejde-li o osobu fyzickou, je podle ustanovení § 18 NOZ dáno, že pobočný spolek je osobu právnickou - tertium non datur.

Dále lze systematickým výkladem dovodit, že pobočný spolek je ve smyslu občanského zákoníku spolkem v tom smyslu, že kde zákon nestanoví výslovně zvláštní úpravu nějakého institutu pro pobočný spolek (což činí např. pokud jde o způsob jeho založení či rozsah práv a povinností, které může pobočný spolek nabývat), vztahuje se na pobočný spolek úprava spolku. Tedy např ustanovení o vzniku a zániku členství (§ 232 a nn.), o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku (§ 258 a nn.) se jistě vztahují na pobočný spolek stejně jako na spolek hlavní, resp. na spolek obecně. Obdobně pak se i ustanovení o orgánech spolku vztahují i na pobočný spolek a jeho orgány. Opačný výklad by vedl k neudržitelnému závěru, že pobočný spolek je v zásadě neupravenou právní formou, že členský poměr ku spolku hlavnímu chráněný zákonem je, ale členský poměr ku spolku vedlejšímu ochrany nepožívá, apod.

Přitom pro právnické osoby obecně, ale nepochybně zejména pro právnické osoby upravené v občanském zákoníku, platí vždy obecná ustanovení NOZ o právnických osobách. Zákon v těchto obecných ustanoveních (§§ 118-209 a pro korporace, tedy i pobočné spolky, i §§ 210-213 NOZ) zakotvuje celou řadu obecných pravidel. Konkrétně tedy se na každou právnickou osobu vztahuje i ustanovení § 123, podle kterého zakladatelské právní jednání určí (mj.) jaký má právnická osoba statutární orgán. Jestliže úprava podle § 123 a navazujících je nepochybně vykládána tak, že právnická osoba musí nezbytně mít statutární orgán, je třeba uzavřít, že také pobočný spolek jako právnická osoba musí mít statutární orgán.

Podle ustanovení § 123 pak platí, že nestanoví-li to zákon přímo, musí být ustanovení o statutárním orgánu, tedy jaký orgán je statutárním orgánem a jak se vytváří, být určeno v zakladatelském právním jednání. Zatímco např. u obchodních korporací nebo u nadací či ústavů zákon výslovně stanovuje, kdo je jejich statutárním orgánem, u spolku a tedy i pobočného spolku zákon toto nestanovuje. V tom případě je tedy povinnou náležitostí stanov spolku určení, kdo je statutárním orgánem a jak se vytváří. Vzhledem k tomu, že stanovy spolku jsou vždy zároveň stanovami jím založených pobočných spolků, je zřejmé, že stanovy musí určit i statutární orgán pobočných spolků.   

Ve světle výše uvedeného nelze sice vyloučit ani takové ustanovení stanov, které zakotví "personální unii" v tom smyslu, že ten, kdo je statutárním orgánem hlavního spolku je automaticky též statutárním orgánem pobočného spolku. To však nic nemění na skutečnosti, že pobočný spolek má své vlastní orgány a musí mít stanovený konkrétně svůj vlastní statutární orgán.

Mgr. Petr Pavlok